Barokní umění a rokoko v českých zemích

O pojmu daného slohu obecně

Baroko je umělecký sloh, který se v Evropě rozvíjel od konce 16. do poloviny 18. století. Navazuje na renesanci a manýrismus a předchází klasicismu a rokoku. Barokní umění se vyznačuje dynamikou, expresivitou, dramatičností, monumentalitou a dekorativností. Klade důraz na emoce, smyslovost, pohyb a kontrast světla a stínu. Často využívá iluzivní efekty a optické klamy. Baroko se projevilo ve všech oblastech umění - v architektuře, sochařství, malířství, hudbě, literatuře i divadle.

Rokoko je pozdní fáze baroka, která se rozvinula v 1. polovině 18. století hlavně ve Francii. Vyznačuje se větší lehkostí, hravostí, intimností a dekorativností než baroko. Upřednostňuje asymetrii, křivky a ornamenty ve tvaru mušlí a květin. Rokoko se projevilo hlavně v interiérovém designu, užitém umění a módě.

Kulturně – historický úvod

Myšlenkový kontext

Baroko vzniklo v době protireformace jako umělecký styl, který měl oslavovat katolickou církev a přesvědčit lidi o pravdivosti její víry. Využívalo proto působivé umělecké prostředky, které měly zapůsobit na city a smysly diváků. Zároveň však baroko odráželo i nové vědecké poznatky o světě a přírodě (heliocentrismus, fyzika, optika) a filozofické myšlenky o relativitě, zdání a nejistotě (racionalismus, skepticismus).

V českých zemích se baroko rozvinulo po bitvě na Bílé hoře (1620), kdy došlo k porážce českého stavovského povstání a k upevnění habsburské nadvlády a katolické víry. Čechy a Morava byly silně zasaženy třicetiletou válkou (1618-1648) a následnou rekatolizací, kterou prováděli jezuité a další církevní řády. Barokní umění zde sloužilo jako nástroj protireformační propagandy a reprezentace moci církve a šlechty.

Historické události

• 1620 - bitva na Bílé hoře, porážka českého stavovského povstání
• 1618-1648 - třicetiletá válka, české země jsou jedním z hlavních bojišť
• po 1620 - rekatolizace, příchod jezuitů a dalších řádů, emigrace nekatolíků
• 1621 - poprava 27 českých pánů na Staroměstském náměstí v Praze
• 1648 - obléhání Prahy švédskými vojsky na konci třicetileté války
• 1679-1680 - morová epidemie v Praze, stavba mariánského sloupu na Staroměstském náměstí
• 1689 - velký požár Prahy, zničena velká část Malé Strany a Hradčan
• 1729 - svatořečení Jana Nepomuckého, stavba kostela na Zelené hoře
• 1740 - nástup Marie Terezie na český trůn, války o rakouské dědictví
• 1756-1763 - sedmiletá válka mezi Rakouskem a Pruskem

Periodizace

V českých zemích se baroko vyvíjelo v několika fázích:

• 1620-1680 - rané baroko, příchod italských umělců, první barokní stavby
• 1680-1740 - vrcholné baroko, působení domácích umělců, rozkvět všech druhů umění
• 1740-1780 - pozdní baroko (rokoko), francouzské vlivy, rokajové ornamenty

Konec baroka v Čechách se klade do doby vlády Josefa II. (1780-1790), kdy došlo k osvícenským reformám, rušení klášterů a omezení vlivu církve.

Architektura

Náměty

Hlavními tématy barokní architektury byly sakrální stavby - kostely, kláštery, kaple, poutní místa. Měly oslavovat Boha a katolickou církev a poskytovat prostor pro náboženské obřady a uměleckou výzdobu. Časté byly centrální půdorysy ve tvaru kruhu, oválu nebo řeckého kříže. Objevují se také světské stavby - paláce, zámky, letohrádky, zahrady. Ty měly reprezentovat moc a bohatství šlechty a panovníka a poskytovat prostor pro společenský život a zábavy.

Formy

Barokní architektura se vyznačuje několika charakteristickými rysy:

• dynamické tvary, křivky, vlnité linie, elipsy
• konvexně-konkávní průčelí, rizality, pilastry
• sloupy a pilíře často zkroucené nebo sdružené
• monumentální kupole a klenby, často s iluzivní výmalbou
• bohatá sochařská a malířská výzdoba, štuky, zlacení
• kontrast světla a stínu, prosvětlené interiéry s vysokými okny
• průhledy, průniky prostorů, optické klamy
• zahrady s geometrickými ornamenty, sochami, fontánami, teatrálními prvky

Technologie

Barokní stavitelství využívalo tradiční materiály jako kámen, cihly, dřevo, omítky. Nově se začal používat litý beton na základy a klenby. Zdokonalily se techniky kleneb, zejména plackové a valené s výsečemi. Používaly se také železné konstrukce a táhla pro zpevnění staveb. Velký důraz se kladl na statiku a optické působení staveb.

Sochařství

Náměty

Hlavními náměty barokního sochařství byly náboženské motivy - postavy Krista, Panny Marie, světců, andělů, alegorie ctností a neřestí. Sochy zdobily oltáře, sloupy, fasády kostelů i veřejná prostranství. Vznikaly také funerální sochy na náhrobcích a epitafech. Světská témata zahrnovala mytologické výjevy, portréty, sochy panovníků a šlechticů.

Formy

Barokní sochy se vyznačují dramatickým pohybem, expresivními gesty a výrazy tváří, bohatě zřasenou draperií. Typické jsou esovité prohnutí těla (figura serpentinata), rozevláté vlasy a šaty, dojem vzlétnutí (in aria). Sochy často překračují hranice soklu a komunikují s divákem. Používá se kontrast mezi leštěnými a matnými povrchy, hladkými a drsnými fakturami. Časté je vícepohledové komponování sousoší.

Technologie

Barokní sochaři pracovali především s kamenem (pískovec, mramor, opuka), dřevem a štukem. Sochy byly často polychromované (barevné). Používaly se také kombinované techniky - např. dřevěné sochy s kovovou výzdobou nebo voskové modely pro odlévání do bronzu. Sochaři spolupracovali s architekty na vytváření jednotného uměleckého díla (gesamtkunstwerk).

Malířství

Náměty

V barokním malířství převládala náboženská témata - výjevy ze života Krista, Panny Marie a svatých, oltářní obrazy, nástěnné a nástropní malby v kostelích a klášterech. Oblíbené byly vize, extáze, mučednické scény, alegorie. Ve světské malbě se uplatnily mytologické a historické náměty, portréty, krajiny, zátiší, žánrové scény.

Formy

Barokní malba se vyznačuje dynamickou kompozicí, diagonálami, spirálami, asymetrií. Používá se šerosvit (chiaroscuro), dramatické kontrasty světla a stínu, bohaté barvy a pastózní rukopis. Malba často iluzivně propojuje reálný a malovaný prostor, využívá perspektivní zkratky a optické klamy. Postavy jsou zachyceny v pohybu, s výraznými gesty a mimikou. Časté jsou vícefigurální kompozice a skupinové portréty.

Technologie

Barokní malíři pracovali především s olejem na plátně, dřevě nebo mědi. Používali také fresku (malba do vlhké omítky) a secco (malba na suchou omítku) pro nástěnné malby. Zdokonalili techniku přípravy pláten a barev, využívali lazury a glazury pro dosažení hloubky a lesku barev. Pracovali s živými modely a využívali optické pomůcky jako camera obscura nebo zrcadla.

Užité umění

Barokní užité umění zahrnovalo širokou škálu oborů - nábytkářství, kovolitectví, zlatnictví, sklářství, keramiku, textil aj. Vyznačovalo se bohatou ornamentální výzdobou, plasticitou tvarů, kontrasty materiálů a barev. Časté byly organické tvary, rokaje, mušle, festony, akantové listy, figurální motivy. Nábytek měl dynamické křivky, zlacené řezby, intarzie, potahové látky. Oblíbené byly kabinety, psací stoly, komody, postele s nebesy. Stolní nádobí bylo stříbrné nebo zlaté, bohatě tepané a cizelované. Lustry a svícny měly složité křišťálové ověsy. Oblečení bylo z drahých látek (hedvábí, brokát), s výšivkami, krajkami, mašlemi. Paruky byly vysoké a složitě upravené.